Attack ~ 1. Kapitola

24. ledna 2013 v 16:06 | Loves~1D » Bebůš♥ |  ♥ FF - Attack
Nějaké komentáře, že by jste to tu chtěli nebyli, ale chápete, když nejsou novinky, něco sem chci dát a navíc strašně ráda píšu:D Tak třeba se to chytne :)
"Za chvíli jsem tam." Zašeptala jsem do telefonu a přehodila přes sebe teplou, zimní bundu. Mohlo být něco kolem půl 1 ráno a já popadla své conversky do ruky a otevřela okno, ze kterého mě ochladil studený vítr. Ještě jsem se pro jistotu rozhlédla po svém pokoji, jestli je vše takové, jak má být. Dveře byli zavřené, lampička zhasnutá, notebook vypnutý. Věci, které jsem potřebovala, byli v malé kabelce, kterou jsem si tiskla k břichu, když jsem potichu vylézala z okna.
Udělalo se mi špatně, když jsem pod sebou uviděla asi 5-ti metrovou výšku, ale nedávala na sobě nic znát. Pomalu a zhluboka jsem dýchala, pomalu zavřela okno a přeskočila na malý balkónek pod oknem.


"Slyšel si to?" Zaslechla jsem hrubý, tichý hlas vedle balkónu a uvědomila si, že bylo otevřené okno. Zděsila jsem se. Co mám teď udělat? Rychle jsem seskočila z balkónu a proběhla mezi keři, které mě dělily od hlavní silnice. Rychle jsem se zadívala zpátky k velkému domu, ve kterém už se svítilo, a rychle proběhla do další uličky.
Bála jsem se i otočit, všude byla hrozná tma, ale nedokázala jsem to tam už vydržet. Pomalu jsem se bála v tom domě pohnout, aniž bych nebyla seřvána nebo zmlácena. Po tváři mi stekla slza a já ji rychle setřela a pořád utíkala dopředu.
I když se mi zdály všechny domy okolo mě stejné, pořád jsem šla dál a věděla, kde přesně se mám zastavit a zazvonit. Ani jsem si neuvědomila, že už mi pár minut po tváři stékají slzy a já už skoro běžím. V těchto uličkách to bylo opravdu nebezpečné.
"Moni?" Uslyšela jsem za sebou povědomý hlas a cukla jsem sebou. Nechápala jsem, jak mě ten člověk, co stál za mnou, mohl v té tmě poznat. Pomalu jsem se otočila, a když jsem uviděla, kdo tam vlastně stojí, na tváři se mi rozlil smutný úsměv a rozběhla se směrem k osobě.
"Nezvládnu to." Zabořila jsem svou hlavu do jejího hrudníku a rozbrečela se. Ucítila jsem její ruku na svých vlasech, po kterých mě pomalu hladila. Ihned mě popadla za ruku a táhla mě pryč z uličky.
"Zvládneme to. Spolu. Ale tam už se nevrátíš." Zašeptala a táhla mě k velkému domu před námi. Bylo mi strašně špatně, nehorázně se mi točila hlava a byla jsem unavená. Bála jsem se, že tady omdlím, ale popadla jsem všechnu svou sílu a udělala pár posledních kroků k bráně, která se skládala z živých stromečků, poskládaných kolem celého domu.
Když otevřela dveře, padla jsem na dřevěnou zem a opřela se o stěnu. Nemohla jsem dál, měla jsem pocit, že už se ani nepohnu. Pomalu jsem si přejela po rankách na ramenu a zavzlykala.
"Moni, ještě pár schodů do pokoje, potom už tě nechám spát." Zašeptala mi do ucha, pomalu a opatrně mě zvedla ze země a pomohla mi do schodů. Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit. Vždyť už jsem nebyla v tamtom domě. Teď jsem byla u své nejlepší kamarádky, která mi nijak neublíží. Konečně jsem si to uvědomila a postavila se na svoje nohy zrovna, když mi otevírala dveře do pokoje pro hosty.
Když jsem se pomalu posadila na měkkou postel, přes své slzy jsem se na ni usmála.
"Lottie .. děkuju ti. Za všechno." Pomalu se mi zavíraly oči a ona se jen zasmála a rozestlala mi.
"Neděkuj mi a radši se prospi. Na děkování máme zítra celý den." Opatrně zašeptala a já lehla do měkké postele. Stačilo jen pár vteřin a já už byla tuhá.
Pomalu jsem se zvedla z tvrdé země a rozhlédla se kolem. Všude byla tma. Temnota se rozléhala po celé místnosti, ve které jsem seděla a já začínala mít strach. Byla mi zima a ucítila jsem smrad zatuchliny. Bylo mi na zvracení, ale pokusila jsem se postavit, ale uslyšela jsem jen cinkot a znovu pomalu klesla na tvrdou, mokrou podlahu. Nešlo to. Když se mé oči přizpůsobily tmě, pohlédla jsem na věc, která mi svírala ruce. Byli to okovy a já se zděsila a ucítila proud slz, který mi začal stékat po pramínkách vlasů, přilepených na mé tváři.
"Haló?" Pokoušela jsem se zakřičet, ale uvědomila jsem si, že jsem ztratila hlas. Dokázala jsem jen šeptat a i když jsem věděla, že mi to nějak nepomůže, začala jsem nahlas plakat, svíjet se v okovech a křičet všude kolem sebe.
"Pomozte mi někdo!" Křičela jsem pořád dokola a vzlykala. Nechápala jsem, co se tu děje a ani jsem to chápat nechtěla. Jen jsem odtud chtěla pryč.
Najednou mě na nohy vyzdvihli čísi velké ruce. Ucukla jsem nad tím, jak byly studené, ale ony si mě přitáhli víc k sobě a začali osahávat.
"Prosím .." Křičela jsem do temnoty a na člověka, co mě proti mé vůli osahával. Marně. Nemohla jsem nic udělat, byla jsem připoutaná a tak jsem jen potichu vzlykala a čekala, až to udělá a skončí. Jenže ruce se po chvilce od mého těla odtrhly a já hlavou narazila na podlahu.
Rychle jsem se vyšvihla z postele a uvědomila si, že je ráno a já ležím v čistém, velkém pokoji. Ne, nebyl to můj pokoj. Nebyla jsem doma. Až teprve po pár vteřinách jsem si uvědomila, co se vlastně večer odehrálo a kde to jsem. Když se tak stalo, otřela jsem si slzy a rozhlédla se po pokoji. Bylo to úplně něco jiného, než ten můj. Ano, měla jsem notebook a docela pěkný, moderní pokoj, ale to jen proto, aby si lidé, co k nám přišly, nemysleli špatné věci, které se ve skutečnosti po jejich odchodu odehrávali. Vlastně jsem na notebooku nebo mít rožnuté mohla jen, když k nám někdo přišel. Každé ráno jsem se svírala v depresích a brečela, dokud nepřišla má teta, nezmlátila mě a neposlala udělat nějakou práci. Ale dneska se tak nestalo. Věděla jsem, že jsem v bezpečí a nehodlala se rozbrečet.
Když se pomalu otevřely dveře do pokoje, cukla jsem sebou. Bála jsem se, že je to policie, že si pro mě jdou a chtějí mě odvézt zpátky domů. Ale když jsem zahlédla dlouhé, blonďaté vlasy a velké modré oči, které se na mě ustaraně zadívali, oddychla jsem si a vylezla z postele.
"Všechno v pořádku." Usmála jsem se na Lottie, když otevřela pusu a chtěla se na něco zeptat. Místo toho se usmála a opatrně mě obejmula. Poté mě pustila a nechala projít do obrovské koupelny, kde jsem se na sebe podívala do zrcadla a zhrozila se.
Na oku se mi rýsoval obrovský, fialový monokl a mé oči byli napuchlé. Popadla jsem kosmetickou taštičku, kterou jsem si stihla vzít ze své kabelky a rychle make-upem a pudrem to místo zamaskovala. Nanesla jsem si lesk na rty, řasenku a nenápadné oční stíny. Když jsem to udělala a podívala se na sebe, po známkách mlácení nebyli ani stopy. Dokud jsem tedy neodkryla své bílé tričko na ramenou a na zádech. Ucítila jsem první slzu, kterou jsem rychle setřela, aby mi nezničila make-up, vyčistila si zuby, nechala rozpuštěné vlasy a došla zpátky do svého pokoje.
Když jsem se posadila na postel, ucítila jsem vůni vajíček a rozhlédla se po pokoji. Až teprve teď jsem si uvědomila, jaký mám vlastně hlad a hned, když jsem spatřila obrovskou mísu snídaně na stolku vedle postele, pustila jsem se do ní. Už dlouho jsem neměla takovou snídani. Naposledy, když ještě máma žila. A to už je pěkně dlouho.
Zahnala jsem pochmurné myšlenky zpátky do kouta své mysli a dojedla poslední kousek chleba, když v tom vtrhla do pokoje vyděšená Lottie a já se zhrozila.
"Jsou tu." Zašeptala a já zalapala po dechu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Terez (B-A.blog.cz) Terez (B-A.blog.cz) | Web | 24. ledna 2013 v 16:43 | Reagovat

Já ty tvé povídky miluju!!♥
Už se moc těším na další kapitolu! Je to tak napínavé :DD!

2 Márč Márč | Web | 24. ledna 2013 v 18:13 | Reagovat

krásné to je :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.